Dagmar Šimonová | Středa, 24. říjen 2012 |
Při výběru vhodné formy budoucího domova se není třeba omezovat pouze na dva základní typy domu – přízemní či patrový. Architekt martin janda vyřešil zdánlivě protichůdné požadavky vlastní rodiny pomocí chytrého kompromisu. Dům se tak navíc stal skutečnou ozdobou pozemku, jehož největší devizou je klid a nádherný výhled.
Každý architekt potřebuje realizovat své sny a mně k tomu dopomohl pradědeček, po kterém jsem zdědil krásný, dvě „měřice" velký pozemek v podhůří Moravskoslezských Beskyd. Naše rodina se jezdila regenerovat do zdejší přírody po několik generací a stejné plány jsem měl i já a mí nejbližší. Zprvu nám nevadilo vedení dvou domácností a neustálé cestování, časem jsme ale usoudili, že bude přece jen rozumnější přestěhovat se sem natrvalo. Mimo jiné také z důvodu zdravějšího prostředí, než jaké umožňoval život v bytě na Ostravsku.
Děd nám po sobě zanechal dřevěnou chalupu, kterou postavil společně se svým bratrem, stavitelem dřevěných domů. Prastrýc se realizací dřevostaveb dokonce živil, a tak šlo o kvalitně odvedenou práci, ale v možnostech tehdejšího poválečného stavitelství. Jako architekt jsem už od počátku našeho ježdění do Beskyd neustále přemýšlel, jak chalupu co nejlépe rekonstruovat, přizpůsobit našim potřebám. Byl to ale těžký úkol. Domek v nejužším cípu pozemku s okny převážně na sever a výhledem do okrajových partií zahrady měl své limity.
Zlomový okamžik
Po roce úvah a desítkách zmuchlaných kreseb jsem svůj boj s původní dřevěnicí vzdal a rozhodl se ji zbourat. Možnost začít plánovat na čistém listu papíru přinesla taková řešení, jakých jsem na začátku ani nedokázal dohlédnout.
Místo pro náš nový domov jsem přesunul k příjezdové komunikaci, mezi níž a pozemkem měl dům vytvářet přirozenou bariéru, a nasměroval jej na jih – do zahrady, která plynule přechází v ničím nerušené pastviny a nabízí pohled na Velký Javorník. Kromě atraktivnějšího výhledu a absolutního soukromí odpadla nutnost budovat příjezdovou cestu, kterou by bylo samozřejmě potřeba v zimě udržovat.
Aniž bychom ještě znali přesné proporce plánované stavby, měli jsme s rodinou jasno v tom, že chceme žít v co nejužším sepjetí se zahradou. Protože se pozemek svažoval k severu, bylo nutné provést menší terénní úpravy a v místě, kde se nachází dnešní terasa, odebrat část zeminy. Návrh domu jsem podřídil také dalšímu, zásadnímu požadavku, a to rodinné soudržnosti. Když jsme žili v bytě, obývací pokoj byl natolik stísněný, že jsme stejně nejraději trávili čas ve svých pokojích. Jakoby se tu naše osobní zóny prolínaly, narážely na sebe. Navíc – k čemu slouží obývací pokoj, pokud v něm nechcete vyloženě relaxovat? Neuvaříte v něm, nenajíte se, ani nenapíšete úkoly. Dostatečně prostorná a otevřená dispozice tak byla naší největší touhou.
Účelný a flexibilní
Nejtěžší zakázkou architekta je vždy projekt jeho vlastního domu. Každá skica jakoby stárla pod rukama. A mě navíc netlačil ani čas, protože jsme měli kde bydlet. Polehčující okolností nebyly ani rýpavé dotazy kolegů-architektů, které člověka nutí k neustálému vnitřnímu zdůvodňování principů vlastní tvorby. K tomu všemu bylo nutné redukovat nápady (náklady) tak, aby se člověk do budoucna nestal otrokem své hypotéky. A že mnohokrát nebylo lehké nepodlehnout pokušení!
Vytvoření finální studie mi trvalo přibližně rok, přičemž jsem zvládnul zpracovat snad čtyři desítky návrhů. Naše stěžejní požadavky – bydlení na úrovni terénu a jeden velký, otevřený ústřední prostor – se totiž příliš neslučovaly. Jednopodlažní dům zbytečně protahoval chodby a patrový zase výrazně vybočoval z naší představy a úplně nekorespondoval s rysy pozemku. Zvítězil proto kompromis: na přízemní část, kterou představuje denní, společenský prostor, navazuje patrová krychle, v jejíchž útrobách se nacházejí čtyři stejně velké pokoje. Totožná velikost byla záměrem. Pokoje jsou tak flexibilní a lze je podle situace propojit nebo oddělit příčkou, se kterou je v konstrukci počítáno. V přízemí máme momentálně ložnici a pracovnu, v níž ještě donedávna bydlela dcera. Té jsme nakonec zřídili samostatné království v podkroví, kde má pro sebe i koupelnu.
Odvážný investor
Každý stavební systém má svá specifika a my jsme neměli předsudky ani proti zděným domům, ani proti dřevostavbám. Pro stavbu ze dřeva jsme se rozhodli ze zcela jiného důvodu, než pravděpodobně většina stavebníků. V roce 2005, kdy jsme plánovali stavbu započít, se jednalo ještě o poměrně nový a v České republice nevyzkoušený systém. V té době však jeden náš známý přivezl z Kanady do Čech novou technologii. Začal jsem ji studovat. Zalíbila se mi, a tak jsem se odhodlal vyzkoušet ji na vlastním domě s vidinou, že ji posléze budu moci uplatnit při své profesi architekta.
Celá stavba probíhala hladce mimo jiné i proto, že jsem spolupracoval jen s prověřenými řemeslníky a realizaci si sám pečlivě dozoroval. Ačkoli jsme byli nuceni během „ladovské zimy“, která v roce 2006 překvapila nejednoho stavitele, pozastavit veškeré práce na stavbě, přesně po roce od bagrování základových pasů jsme se mohli nastěhovat do kompletně dokončeného domu.
V interiéru jsme razili cestu střídmosti. Zkušenosti velely použít jen to, co je ověřené a s čím se nesetkávají řemeslníci poprvé. Během realizace jsem se také utvrdil v názoru, že interiér a stavbu je třeba vnímat jako dvě rozdílné záležitosti. Původně jsem si například představoval, že lepené vazníky v hlavním obytném prostoru zaklopím lakovanou překližkou, která bude současně plnit funkci stavební i pohledovou. Nebylo však v mé moci ohlídat, aby se v průběhu realizace neznečistila nebo do domu nezateklo. Nakonec mne přesvědčil i elektrikář, že bude mnohem lepší (také z důvodu neporušení parozábrany) vytvořit mezistrop a prostor mezi trámy podbít až dodatečně.
Připravila Tereza Doležalová
Foto Martin Zeman
Redakční návštěvy jsou nedílnou součástí časopisu Dřevo&Stavby. Objednávka předplatného.
Tento článek vyšel v D&S 2/2011 - výtisk k zakoupení ZDE.
Vaše komentáře (0)
Nejnovější články v kategorii “Návštěvy dřevostaveb”
-
I přes omezený rozpočet se architektovi podařila navrhnout skutečně povedená dřevostavba
„Já jsem stavěl barák jednou. Pravděpodobně už nikdy žádný stavět nebudu. I když jsem si tohle místo tak úplně nevybral, líbí se mi tady natolik, že odtud ani nechci."
-
Na místě starého mlýna si nechali podle typového projektu postavit prostornou patrovou dřevostavbu
Cesta na tuto návštěvu byla plná překvapení. Ač byl konec dubna, na Vysočině se sypal sníh, na Hané, kam jsem mířila, ale vládlo jaro a svítilo sluníčko. Další přišlo, když se…
-
Dechberoucí srub v obklopení vysokých hor a vodní hladiny
Potenciál místa, kde tento srub z mohutných smrkových kulatin stojí, poznáte na první pohled. Výhledy, které skýtá, totiž hned tak někde neuvidíte. Všude okolo jsou vysoké hory, hned…
-
Rozlehlá přízemní dřevostavba je velkou inspirací nejen pro ty, kteří touží po prostoru
Petr a Petra nestavěli poprvé, měli už nejen zkušenost, ale i pěkný rodinný dům. Dojíždění za koníčkem jediné dcery Aničky – westernové disciplíny na koních – však pro ně…